Bylo devět hodin v sobotu ráno, když Nordin a Plavá Malin před ústavem soudního lékařství na Tomtebodské ulici vystupovali z taxíku. Martin Beck už na ně čtvrt hodiny čekal. Šli do márnice všichni tři.

Plavá Malin neměla na pořádný make-up čas a bylo vidět, jak je pod líčidlem bledá. Měla opuchlý obličej a její platinové vlasy nebyly zdaleka tak pečlivě vyčesány jako včera večer.

Nordin musel v předsíni počkat, až se upraví, a když byla konečně hotova a vyšli spolu na ulici, všiml si; že včera v tlumeném osvětlení restaurace vypadala mnohem líp než teď v ranním šeru.

V márnici už je očekávali. Přednosta je ihned zavedl do chladírny.

Rozstřílený obličej mrtvého byl zakryt šátkem, ale jenom k čelu, aby byly vidět vlasy.

Plavá Malin chytla Nordina za ruku a vydechla:

"Kristepane! "

Nordin ji vzal kolem širokých zad a přivedl jí blíž.

"Dobře se podívejte," řekl tiše. "Poznáváte ho?"

Dala si ruku před ústa a podívala se na nahé tělo mrtvého.

"Proč mu zakryli obličej?" zeptala se. "Nemohla bych se mu podívat do obličeje?"

"Buďte ráda, že nemusíte," řekl Martin Beck. "Třeba ho poznáte i takhle."

Plavá Malin kývla hlavou: Pak dala ruku od úst a znovu přikývla.

"Je to on," řekla. "Je to Nisse. Tyhle jizvy,.. ano, je to on."

"Děkujeme vám, slečno Rosénová;" řekl Martin Beck. "Teď si zajedeme do policejní budovy na kávu."

Plavá Malin seděla celá bledá na zadním sedadle taxíku a mlčela.

Tu a tam jenom zamumlala:

"Kristepane, to byla hrůza! "